Sociální demokracie si na svém sjezdu zvolila do čela Janu Maláčovou, jejímž programem je spolupráce s postkomunistickou levicí v podobě koalice Stačilo!, již vede komunistka Kateřina Konečná. Na sjezdu tak prohrála koncepce Jiřího Dienstbiera, který chtěl českou sociální demokracii posunout k hodnotám zastávaným stranami demokratické levice v západoevropských demokraciích.

Výsledky sjezdu přiměly k rezignaci na členství dva významné sociální demokraty polistopadové sociálnědemokratické minulosti u nás, Petru Buzkovou a Tomáše Petříčka. Na sociálních sítích i v textech významných komentátorů většinově převážilo mínění, že zvolení Maláčové je definitivním koncem české sociální demokracie, která se nejspíš opět vrátí do lůna komunistické strany, kde pobývala během komunistického režimu.

Zazněly však i radikálnější názory, podle nichž je demokratická levice obecně mrtvý koncept, protože sociálnědemokratické strany dnes razí nárokovou politiku pro lidi, kteří často zneužívají štědré dávky, spoléhají nepřiměřeně na stát a nejsou ochotni se starat sami o sebe.

V zahraniční politice pak kritici evropským stranám demokratické levice vyčítají zejména to, že některé údajně sklouzly k nepřiměřené kritice Izraele kvůli jeho počínání nejen v Gaze v reakci na loňský teroristický útok Hamásu, ale i kvůli jeho politice vůči Palestincům na Západním břehu.

Z některých komentářů také téměř zaznívá cosi jako uspokojení z toho, že demokratická levice u nás dopadla, jak dopadla. Po demokratické levici prý už prostě není v současných západních společnostech poptávka, o čemž svědčí i úpadek sociálnědemokratických stran v některých západních zemích.

Moderní sociální demokracie u nás nevznikla

Demokratická levice západního vzoru u nás ale jen těžko mohla zajít na úbytě, protože zatím ani skutečně nevznikla. Po počátečních pokusech vzkřísit po roce 1989 sociální demokracii s pomocí hodnot, jež demokratická levice vyznávala na Západě, se do čela strany dostal Miloš Zeman, který neusiloval o přeměnu sociální demokracie ve stranu západního střihu, ale o vytvoření postkomunistické levicové strany pro všechny, kdo už nechtěli mít nic společného s levicí komunistickou.

Přeměně sociální demokracie v autentickou levicovou stranu stálo v cestě i to, že hlavní agendou všech stran, které se v prvních zhruba patnácti letech po pádu komunistického režimu ocitly v čele vlád, bylo dokončení privatizace a obecně vytvoření tržní ekonomiky. Jak k tomu dospět bylo do značné míry určeno kritérii pro členství v Evropské unii. Obnova „kapitalismu“ byla cílem, který sociálnědemokratickou identitu, k níž vždy patřily především snahy již existující kapitalismus „regulovat“, rozmělňoval.

Dědictvím Zemanovy vlády zkrátka nejsou snahy o sociální emancipaci a boj za lidská práva, které charakterizovaly západní sociální demokracie, ale dokončení privatizace bank či formální splnění kritérií pro členství v EU. Ta přitom nikdy nebyla, pokud šlo o fungování hospodářství, žádným „socialistickým“ projektem — navzdory tomu, co o ní tvrdil Václav Klaus.

ČSSD v té době také chtě nechtě fungovala ve specifickém prostředí postkomunistické politiky. Stala se druhou šancí pro mnoho lidí toužících po politickém vlivu nabízejícím možnosti ekonomického obohacení, kteří nestačili naskočit do Klausova „výtahu k moci“ v podobě ODS. Byla proto od začátku prolezlá kariéristy a profesionálními funkcionáři, kteří toho o moderní levicové politice nevěděli o moc více než členové ODS.

Česká pravice v té době v souboji s ČSSD strašila neustále tím, že se ČSSD určitě spojí s komunisty, a obecně vykreslovala cokoliv levicového jako pozůstatek bývalého režimu. Co na tom, že komunistický režim byl v podstatě státním kapitalismem kontrolovaným jednou stranou a s emancipačními hodnotami demokratické levice neměl nic společného. Ta totiž byla jeho úhlavním nepřítelem.

Snahy vytvořit u nás demokratickou levici tak narážely i na dosti pokřivené vnímání politiky obecně. Celý politický systém byl posunutý směrem k provinční podobě „pravicovosti“ coby jediné správné odpovědi na praxi bývalého režimu. A k antikomunismu coby svému odznaku.

Nemalý podíl na tom, že nemohla vzniknout autentická sociální demokracie, ovšem měli i novináři. Celý mediální diskurz byl, stejně jako ten politický, vychýlen k postkomunistické verzi téměř „povinné“ pravicovosti, která odmítala snahy křísit autentickou demokratickou levici jako bezmála návrat ke komunistické ideologii.

Když v čele ČSSD nahradil Zemana Vladimír Špidla, kterého si novináři měli cenit už pro jeho slušnost po období Zemanova hulvátství, mluvili o něm leckteří sarkasticky jako o „Vladimíru Iljičovi“. Stejně byly pranýřovány jeho snahy modernizovat sociální systém i jeho ujišťování, že „zdroje jsou“, jen se přerozdělují nerovnoměrně.

Ještě dnes je ostatně Špidla vysmíván, když jen upozorní, že český důchodový systém by nemusel být v deficitu, kdyby odvody do něj, coby procentuální podíl na HDP, byly na úrovni některých západních zemí.

Levicový populismus

ČSSD byla vytvořena jako postkomunistická strana, jejíž ideologií byl levicový populismus. Neblaze ji ovlivňoval Zemanův kult osobnosti a „bafuňářské“ pojetí politiky většiny jejího postkomunistického funkcionářského aparátu v podstatě znemožnilo její modernizaci. Ryzí sociální demokraté, inspirovaní fungováním západních sociálních demokracií, byli ve straně v menšině a mnoho toho nezmohli ani když se dostali do jejího čela.

Vladimír Špidla nebo Bohuslav Sobotka ve snahách stranu „modernizovat“ rychle narazili na postkomunistickou členskou základnu. Symbolem toho, kde strana skutečně ideově stojí, byla prezidentská volba v roce 2013, kdy se většina členů strany i voličstva ČSSD postavila za Zemana spíše než za Jiřího Dienstbiera coby představitele modernější verze sociáldemokratismu.

Pád české sociální demokracie do bezvýznamnosti odstartoval nástup Andreje Babiše, který rychle pochopil, že ve společnosti poznamenané dědictvím komunismu je nejrychlejší cestou k úspěchu směs levicového populismu a nacionalismu, pepřená kombinací umělého vyvolávání strachu a nabídky ochrany před údajnými hrozbami.

ČSSD neměla proti této politice co nabídnout. Sama se už během předsednictví Jiřího Paroubka ostatně začala posunovat k českému národnímu socialismu, z něhož Paroubek vzešel.

Když stranu převzal Sobotka a pokoušel se jí z pasti nacionálního populismu vyvést, narazil, jak už bylo řečeno, nejen na členskou základnu, která z větší části o žádné reformy nestála, ale i na pokračující vliv Zemana ve straně prostřednictvím jeho páté kolony. Zeman se přitom sám postupně posunoval k nacionálnímu populismu a emancipačním snahám podobným těm, které charakterizovaly sociální demokracie v západní Evropě, se otevřeně vysmíval.

Nemalá část strany tak byla víceméně připravená na své převzetí Babišem. Ten naplňoval ideál silného vůdce, který vtisknul ČSSD Zeman, a stejně jako Zeman neproslul přehnaným respektem k demokratickým hodnotám a lidským právům. Pro nemalou část rychle stárnoucího voličstva ČSSD byla jeho levicově populistická nabídka neodolatelná.

Zeman s Babišem vytvořili mocenské duo, které z hnutí ANO činilo pro voliče „odchované“ Zemanem a jeho stylem politiky magnet. Koaliční spolupráce ČSSD s ANO pod vedením Jana Hamáčka byla už jen jakýmsi rituálním potvrzením popravy ČSSD coby silné strany.

Snaha Jany Maláčové vytvořit silnou levicovou alternativu k současné vládě s pomocí spolupráce s komunisty, a možná tak rehabilitovat sociální demokracii, by mohla teoreticky uspět, kdyby koalice Stačilo! byla spojenectvím autentických levicových stran. Jenže ona je ve skutečnosti především koalicí protievropských nacionálních populistů a „vlastenců“.

Maláčová tak symbolicky posunula sociální demokracii do vod, nad nimiž se sice vznášela, úplně do nich však nespadla — ani za Hamáčka, ani za Šmardy. Místo vykročení k politice, kterou vidíme u západních sociálnědemokratických stran, nasměrovala českou sociální demokracii do teritoria extrémního populismu, podbarveného silným nacionalismem.

Je možné, že tento projekt získá podporu, pokud se tak ale stane, nebude to proto, že nabízí „autenticky levicové“ řešení k politice současné vlády. Bude to proto, že hraje na „nízké pudy“ a strach nemalé částí populace, podobně jako to činí různá úspěšná populistická hnutí v některých západních zemích. I ona totiž kombinují levicový populismus (čímž oslabují tradiční demokratickou levici) s nacionalismem a protievropskými postoji. A většina z nich dnes bohužel také s proruskou politikou.

Západní demokratická levice a ta česká

Někteří čeští komentátoři se demokratické levici vysmívají. Navzdory tomu, že právě ona nyní vládne ve Velké Británii, má silné postavení ve Španělsku a z parlamentního spektra nikam nemizí ani v řadě dalších západních zemí. Část sociálnědemokratické — tedy sociálně emancipační — agendy se přesunula i do levicově liberálních a zelených stran, na které pravice nyní útočí coby „progresivistické“.

V českém kontextu bohužel politický prostor, který by na západ od nás obývala sociální demokracie, nezaplnily ani tyto liberální a zelené „progresivistické“ strany. Což je svého druhu zvláštní politický úkaz, protože v české společnosti (soudě z průzkumů postojů populace ke kulturně-politickým otázkám) existuje po liberální nebo levicově-demokratické politice poptávka.

Nabízí se vysvětlení, že v této části politického spektra prostě není dostatek schopných a charismatických lídrů, anebo že převažující nastavení české společnosti je ještě stále postkomunistické.

Jisté je, že současná podoba českého politického spektra je ve své demokratické části výrazně vychýlená směrem doprava (alespoň pokud jde o rétoriku) a že většina levicově smýšlejících voličů nadále preferuje populisty. A to dokonce i poté, co Babiš oficiálně posunul svoje hnutí do vod nacionálního konzervativismu.

Není asi náhoda, že podobný osud potkal demokratickou levici i v ostatních bývalých komunistických zemích střední Evropy. Na Slovensku se sice vládní hnutí Směr a Hlas označují za sociálnědemokratické projekty, ve skutečnosti jsou to ale jen odnože levicově-nacionálního populismu. A patří tedy do politických vod, kam nyní s českou sociální demokracií kormidluje Maláčová.

Ač Maláčová možná skutečně chce rehabilitovat levicové ideje, ve spojení s bažinou proruských nacionálních populistů a „vlastenců“ to bohužel nebude možné. Symbolický význam, který spolupráce sociální demokracie s takovými stranami nese, je totiž zničující sám o sobě.